Muž, který nechtěl dluhy. V roce 1989 byl zavražděn mocný bankéř, který odmítal euro a chtěl, aby nebyly po rozpadu SSSR zadluženy státy východního bloku včetně Česka

CZ General Šifra Sources

Rok 1989 se zdaleka netýkal jen východní Evropy. O tom hlavním se totiž rozhodovalo na Západě. Důkazem budiž třeba smutný osud muže, který měl sice velkou moc, ale ke své škodě také svědomí…

V čísle 11/2018 (tištěná a elektronická forma) jsem psal článek o Listopadu 1989, který se sice revolučně tvářil (listopad, ne článek), ale ve skutečnosti šlo spíše o koordinované předání moci doprovázené silným příběhem pro lidi, aby měli pocit, že o něčem taky někdy rozhodují, nebo, chcete-li, „tvoří dějiny“. Dnes se tomu módně říká demokracie. Představa, že se jen tak zničehonic sám od sebe rozložil socialistický blok v čele se Sovětským svazem proto, že lidi chtěli změnu, se možná stále jeví lákavě, jak moc je ale něco takového vůbec reálné?

Proto jsem se pokoušel decentně naznačit, že je načase zabývat se i jinými úhly pohledu na tehdejší události. Třicet let je ideální doba – příliš krátká na to, abychom zcela zapomněli, a dost dlouhá na to, aby se otupily emoční vazby a alespoň částečně vyprchala nostalgie.

„Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci. Zdůraznil jsem to proto, že jsem si byl jist, že jinak lidé budou čekat rychlé zázraky a uvěří, že po revoluci bude brzy všechno úplně jinak. Tím jsem chtěl vlastně říci, že se toho zase až tak moc nezměnilo a že to bude hodně dlouho trvat, než se něco opravdu důkladně změní,“ řekl před třemi lety velmi zaobaleně bývalý předseda československé vlády z let 1990–1992 Petr Pithart v rozhovoru s Karlem Hvížďalou. A dodal: „Za to mi všichni nadávali, protože sametová revoluce byl posvátný emblém s paradoxem – revoluce a ještě sametová –, nádhera, ale já jsem od začátku věděl, že v tom, co bude následovat, bude víc kontinuity, než bychom chtěli. Že budeme chtě nechtě závislí na cestě, po které jsme šli do té doby. Jsem tedy poslední, komu je to třeba vysvětlovat, ale nikdo to tehdy ani dnes nechce slyšet. Jsme víc, než je libo, závislí na lidských vztazích, tak jak se ustálily v době normalizace. To je velmi nepříjemné téma, proto je pořád více či méně vytěsňované.“

Sametová revoluce je jednoduše logický nonsens, protimluv. Mnohem pravděpodobnější je, že komunisti prostě neměli kde utratit své „našetřené“ peníze a potřebovali expandovat a investovat, jenže v jejich světě jaksi nebylo kam. Podpultové pomeranče a banány a fronty na trabanty už nikoho stejně nebavily, a tak se dohodli s kapitalisty, jejichž ekonomický systém založený na neustálém zadlužování se svíjel v předsmrtných křečích.

V pondělí 19. října 1987 došlo po roce 1929 k druhému největšímu burzovnímu kolapsu v historii a řešilo se, co dál. Tohle byla situace výhodná pro obě strany, která se přímo nabízela. Komunisti, estébáci a všechny rozhodující kádry minulého režimu se upozadí, rozjedou byznysy, aniž by byli vidět (kdo jiný by měl taky v té době peníze?), a otevřou český trh západním korporacím; a tam, kde to jde, si nechají podíly. Tomu říkám plán!

Skvělé je to i pro Západ, který tím oddálí klinickou smrt minimálně o čtvrtstoletí. Tak jako se počítá každá koruna a každý dolar, počítá se i každý měsíc a rok. Spokojení byli i občané – mohli si najednou do syta užít pořádného konzumu a iluze svobody a šance něco ovlivnit.

Šifru, kde si můžete přečíst tento článek celý, objednávejte zde. Neplatíte poštovné a přijde vám až do schránky. K dispozici je i digitální verze.

Bývalo by se tomu nedalo nic vytknout, vždyť všichni byli spokojení, a kde není oběť, není ani pachatel. Mělo to ale přece jen několik háčků, které se začínají ukazovat stále zřetelněji – někteří je vidí, někteří stále nechtějí, ale to na věci nic nemění.

Kdepak studenti a cinkání klíči, ale pečlivé a globálně řízené plánování. Asi tak. Když už jsme u těch studentů, tak demonstrace organizoval především Socialistický svaz mládeže (SSM), který byl zcela pod kontrolou komunistů a pěstoval si nové komunisty. Pozdější legendy listopadové „revoluce“ byli prostě často svazáci, mladí komunisti. To, že si pak hráli na hrdiny a disidenty, je už jen součást mediálně-sametového kýče. Čím hlasitěji dnes někdo křičí, jak bojoval proti komunismu, tím důležitější je podívat se do archivů.

Důležitou vlastností lidí v popředí dějinných událostí je schopnost držet se na špici za každého režimu – ti šťastnější za to pak dostávají ještě medaile, ty méně šikovné či ohebné občas přistihnou a sesadí. A ty nepohodlné? Třeba zabijí. Pokud máte pocit, že blábolím či přeháním, je to v pořádku. Ale přesto si – ve vlastním zájmu – raději přečtěte následující příběh.

Uklidit ochranku

Alfred Herrhausen byl v onom památném roce 1989 nejvlivnějším evropským bankéřem – mocným šéfem Deutsche Bank a členem řídicího výboru skupiny Bilderberg. O Bilderbergu se ještě před deseti lety ve velkých médiích vůbec nepsalo – pravdu o mezinárodní soukromé lóži nejvlivnějších (nad)lidí z bank, korporací a politiky, která svým pánům z řad nadnárodní oligarchie pomáhá „řídit svět“ a prosazovat jejich zájmy, a jejích neveřejných ročních dýcháncích, kde se dohadují, jak to se světem budou koulet v dalším roce, zveřejňovali ale například původem litevský investigativec Daniel Estulin nebo Američan Jim Tucker. S tím, jak informací přibývalo, musela v posledních letech změnit taktiku i mainstreamová média, která přestala existenci skupiny Bilderberg popírat, ale začala ji bagatelizovat jako přátelský dýchánek plný zajímavých přednášek.

Jeden z nejstřeženějších mužů Německa byl odstraněn velice sofistikovaně. Nepomohla mu ani početná ochranka, ani panceřované auto. Foto Alfred Herrhausen Gesselschaft

Aby toho nebylo málo, patřil bankéř Alfred Herrhausen též mezi nejbližší poradce kancléře Helmuta Kohla, který se angažoval ve znovusjednocení Německa. Onoho osudového rána 30. listopadu 1989, zatímco se lid východní Evropy od Prahy po Budapešť probouzel do dalšího projasněného dne, nad kterým se vznášela radost z pádu komunismu, nastoupil pan Herrhausen přesně v 8.30 před svým bytem do služebního vozu. Jeho pancéřovaný Mercedes si to poté zamířil z lázeňského města Bad Homburg do 20 minut vzdáleného Frankfurtu nad Mohanem. Do kanceláře už ale nedojel.

Muž jeho postavení chodil samozřejmě všude s ochrankou. A nejen to. Nosil dokonce neprůstřelnou vestu a jeho kolona čítala vždy tři vozy – v prvním a posledním jezdili bodyguardi. Suma sumárum, patřil mezi vůbec nejstřeženější lidi v Německu.

Jeho poslední cesta však netrvala dlouho. V 8.34 otřásla luxusním předměstím Frankfurtu, kudy konvoj projížděl, obrovská exploze. Sedmikilová nálož, odjištěná s přesností setiny vteřiny, zasáhla pouze bankéřův vůz. Bombu, ukrytou na zaparkovaném kole u silnice, aktivovala nainstalovaná světelná závora po průjezdu bankéřova vozu tak, že explodovala přímo na nejzranitelnějším místě – u dveří, kde Herrhausen seděl. Aby se toto mohlo povést, muselo být první auto odvoláno na chvíli dozadu, jinak by vybouchlo to. Kdo měl takovou moc, aby dokázal „uklidit“ ochranku stranou?

Pachatelé této vraždy nebyli nikdy dopadeni, ale těžko to lze německé policii vyčítat. Způsob provedení atentátu je tak sofistikovaný, že je evidentní, že za tímto činem nestáli žádní amatéři. Jediný, kdo je v souvislosti s vraždou coby pachatel zmiňován, je teroristická organizace RAF (Red Army Fraction), ale nepůsobí to vůbec věrohodně. Podobně jako třeba tvrzení, že al-Káida dokázala unést letadla v USA, létat si s nimi nerušeně v nejstřeženějším leteckém prostoru světa a následně se dvěma z nich zbořit tři mrakodrapy. Tohle vypadá při vší úctě na profesionálnější „džob“. Tajné služby nebo armáda by o tom mohly něco vědět.

Co důležitého řekl Alfred Herrhausen v rozhovoru pro Wall Street Journal pár dní před svou smrtí? Proč se dostal do střetu s mocnými anglo-americkými kruhy? Co udělal po Herrhausenově smrti německý kancléř Helmut Kohl, jehož byl Herrhausen hlavním poradcem? Kdo další protestoval proti globálnímu lichvářskému systému, a tak musel zemřít? Celý článek si můžete přečíst v tištěné či digitální verzi č. 12/2018.

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *